Muž, kterého doba potˇrebovala
117
Jeruzalémˇe a Ezechiel byl sám v Babylónˇe. . . B˚uh nikdy nevyvolil
za proroka veleknˇeze nebo nˇejakou jinou velkou osobnost. Obvykle
volil prosté muže, jimiž ostatní lidé pohrdali, jednou dokonce pas-
týˇre Amose. V každé dobˇe museli svatí lidé kárat velké tohoto svˇeta,
krále, knížata, knˇeze a moudré, a vystavovali se tím nebezpeˇcí ži-
vota. . . Neˇríkám, že jsem prorok. ˇRíkám však, že by se mˇeli bát
[99]
právˇe proto, že já jsem sám, a jich je mnoho. Jsem si jist, že Boží
slovo je se mnou, a ne s nimi.” (D’Aubigné, sv. 6, kap. 10)
Luther se rozhodl pro koneˇcný rozchod s ˇrímskou církví až po
tˇežkém vnitˇrním zápasu. V té dobˇe napsal: “Den ode dne stále
více cítím, jak je tˇežké zbavit se pˇredsudk˚u získaných v dˇetství.
Kolik bolesti mi zp˚usobilo, aˇc jsem mˇel na své stranˇe Písmo, abych
ospravedlnil sám pˇred sebou, že se opovažuji postavit se sám proti
papeži a považuji ho za antikrista. Jak jsem se v nitru soužil. Kolikrát
jsem s hoˇrkostí sám sobˇe kladl otázku, kterou tak ˇcasto vyslovovali
obhájci papežství: Což jsi moudrý jen ty? Je možné, aby se všichni
ostatní mýlili? Co když se mýlíš ty a zatahuješ do svého bludu tolik
lidí, kteˇrí pak budou na vˇeky zatraceni? Tak jsem bojoval sám se
sebou a se satanem, až Kristus svým neomylným slovem posílil mé
srdce proti tˇemto pochybnostem.” (Martyn, str. 372.373)
Papež hrozil Lutherovi exkomunikací, jestliže neodvolá — a
nyní se hrozba splnila. Vydal novou bulu, kterou ohlásil, že Luther
byl vylouˇcen z ˇrímské církve, oznaˇcil ho za nebem prokletého a
rozšíˇril klatbu také na všechny, kdo pˇrijmou jeho uˇcení. Tím zaˇcal
velký zápas.
Odpor a nepˇrátelství druhých lidí jsou údˇelem všech hlasatel ˚u,
kterým B˚uh uložil zvˇestovat pravdu pro jejich dobu. Pro Lutherovu
dobu existovala dobová pravda, která mˇela tehdy zvláštní význam.
Existuje také dobové poselství pro dnešní církev. Pán, který koná
všechno podle své v˚ule, uvádí lidi do r˚uzných situací a ukládá jim
povinnosti vhodné pro dobu, v níž žijí, a pro podmínky, kterým
jsou vystaveni. Budou-li si vážit svˇetla, které obdrželi, otevˇre se
pˇred nimi širší pohled na pravdu. Dnes však vˇetšina lidí netouží
po pravdˇe, stejnˇe jako po ní netoužili pˇrívrženci papežství, kteˇrí
stáli proti Lutherovi. Dnes jsou lidé právˇe tak jako dˇríve naklonˇeni
pˇrijímat názory a tradice vytvoˇrené lidmi místo Božího slova. Lidé,
kteˇrí hlásají pˇrítomnou pravdu pro tuto dobu, nemohou oˇcekávat, že
budou pˇrijímáni s vˇetší pˇrízní než dˇrívˇejší reformátoˇri. Protože se
