Reformace ve Francii
177
“
V té dobˇe kdosi poškodil sochu Panny Marie na rohu jedné
ulice.” Celé mˇesto bylo vzh˚uru nohama. K místu se sbˇehly celé
zástupy; lidé naˇríkali, ze všech stran zaznívala lítost a rozhoˇrˇcení.
Také krále se to hluboce dotklo. Mnich˚um se tak naskytla jedineˇcná
pˇríležitost k výpadu proti Berquinovi; hned jí využili a zaˇcali vy-
kˇrikovat: “To jsou plody Berquinova uˇcení. Tohle luterské spiknutí
brzy zniˇcí všechno — náboženství, zákony i samotný tr ˚un.” (Wylie,
sv. 13, kap. 9)
Znovu Berquina zatkli. Král odjel z Paˇríže, a mniši proto mohli
jednat podle svého. Postavili reformátora pˇred soud a vyˇrkli nad
ním ortel smrti. Aby král nemohl zasáhnout a osvobodit jej, ještˇe
téhož dne rozsudek vykonali. V poledne byl Berquin veden na po-
pravištˇe. Na místˇe popravy se shromáždil obrovský zástup. Mnozí
si s úžasem a nevolí uvˇedomovali, že odsouzený patˇrí k nejlepší
a nejstateˇcnˇejší z francouzských šlechtických rodin. Tváˇre lidí v
davu se chmuˇrily rozhoˇrˇcením a zdˇešením, pohrdáním, nenávistí.
Jen jediná tváˇr z˚ustala klidná: muˇcedník byl ve svých myšlenkách
daleko odtud, uvˇedomoval si jedinˇe pˇrítomnost svého Pána.
Nevšímal si rozlámané káry, na které ho vezli, nevšímal si zamra-
ˇcených tváˇrí svých kat ˚u, nebál se ani popravy. Po boku mu stál Pán,
který zemˇrel, ale žije a bude živ navˇeky, a má klíˇce smrti a pekla. Z
Berquinovy tváˇre vyzaˇroval klid a mír. Byl skvostnˇe obleˇcen — na
sobˇe mˇel “sametový plášt’, kabát ze saténu a damašku a zlatem pro-
šívané punˇcochy” (D’Aubigné, Dˇejiny reformace v Evropˇe v dobˇe
Kalvínovˇe, sv. 2, kap. 16). Dosvˇedˇcí svou víru pˇred Králem král ˚u a
pˇred celým vesmírem, proto ani náznak smutku nesmí zkalit jeho
radost.
Když pr ˚uvod pomalu projíždˇel pˇreplnˇenými ulicemi, lidé s údi-
vem sledovali, jaký zvláštní klid, radost a vˇedomí vítˇezství vyzaˇruje
z jeho tváˇre i projev˚u. ˇRíkali si: “Vypadá jako nˇekdo, kdo sedí v
chrámˇe a pˇremýšlí o svatých vˇecech.” (Wylie, sv. 13, kap. 9)
Když pˇrijeli až k hranici, pokusil se Berquin ˇríci lidu nˇekolik
slov. Mniši ho však chtˇeli pˇrehlušit, protože se obávali následk˚u.
Zaˇcali proto hluˇcet a vojáci se pˇridali ještˇe s ˇrinˇcením zbraní. Tímto
jednáním v roce 1529 dala nejvyšší církevní moc Paˇríže “obyva-
telstvu, které bude žít v roce 1793, hanebný pˇríklad jak umlˇcet na
popravišti poslední slova umírajícího” (Wylie, sv. 13, kap. 9).
