Page 212 - Velké drama věků (1995)

208
Velké drama vˇek˚u
Pozdˇeji napsal: “Už pˇredtím jsem si všiml, jak vážnˇe a oprav-
dovˇe jednají; je v tom hluboká pokora. Ostatním cestujícím sloužili
tak, jak by to nedokázal žádný Angliˇcan. Za své služby nepoža-
dovali odmˇenu — a ani by ji nepˇrijali. Tvrdili, že je to užiteˇcné
pro jejich pyšné srdce a že jejich milovaný Spasitel pro nˇe vykonal
mnohem více. Každý den mˇeli pˇríležitost projevit tichost, kterou
nedokázala pˇrekonat žádná urážka. Když je ostatní odstrkovali nebo
ponižovali, vstali a odešli, ale nestˇežovali si. Pˇri jiné pˇríležitosti se
ukázalo, že jsou oproštˇeni od strachu, právˇe tak jako od pýchy, hnˇevu
a pomstychtivosti. Pˇri zpˇevu žalmu na poˇcátku jejich bohoslužby se
rozbouˇrilo moˇre, hlavní plachta se roztrhla na kusy, voda zaplavila
lod’ a vnikla do podpalubí, jako kdyby nás už pohlcovala hlubina.
Angliˇcané zaˇcali strachy kˇriˇcet, Moravané však zpívali klidnˇe dál.
Ptal jsem se pozdˇeji jednoho z nich: ‘Nemˇel jste strach?’ Odpovˇedˇel:
Díky Bohu, nikoli.’ Nedalo mi to a ptal jsem se ještˇe dál: ‘A vaše
ženy a dˇeti?’ Odpovˇedˇel klidnˇe: ‘Ne, naše ženy a dˇeti se nebojí
smrti.’” (Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 10)
[172]
Když se dostal do mˇesta Savannah, žil Wesley nˇejaký ˇcas s
Moravany a jejich kˇrest’anský život na nˇej hluboce zap˚usobil. O
jejich bohoslužbˇe, která se tolik lišila od bezduchého formalismu
anglikánské církve, napsal: “Když jsem vidˇel tu zvláštní prostotu
a velebnost, témˇeˇr jsem zapomnˇel na to, že už uplynulo sedmnáct
staletí, a pˇredstavil jsem si, že jsem v jednom z onˇech shromáždˇení
bez obˇrad˚u a okázalosti, které vedl apoštol Pavel, výrobce stan˚u,
nebo rybáˇr Petr, ve kterých se však projevoval Boží Duch a moc.”
(
Whitehead, Život kazatele Johna Wesleyho, str. 11.12)
Po návratu do Anglie Wesley pod vedením kazatele jednoty bra-
trské dospˇel k hlubšímu pochopení biblické víry: poznal, že chce-li
být spasen, nesmí spoléhat na vlastní skutky, ale musí plnˇe d˚uvˇeˇro-
vat “Božímu Beránku, který snímá hˇríchy svˇeta”. Na shromáždˇení
jednoty bratrské v Londýnˇe ˇcetli Luther˚uv ˇclánek o zmˇenˇe, kterou
Duch Boží p˚usobí v srdci vˇeˇrícího. Wesley to celé vyslechl a v jeho
srdci se probudila víra. Popsal to slovy: “Pocítil jsem v srdci zvláštní
teplo. Cítil jsem, že vˇeˇrím v Krista, jen v Krista, jako ve zdroj spa-
sení. Získal jsem jistotu, že Kristus sˇnal mé hˇríchy a vysvobodil
mˇe od zákona hˇríchu a smrti.” (Whitehead, Život kazatele Johna
Wesleyho, str. 52)