Francouzská revoluce
227
V mnoha oblastech vlastnila zemˇedˇelské usedlosti šlechta. Lidé,
kteˇrí v zemˇedˇelství pracovali, byli pouze nájemci, odkázaní na milost
svých pán˚u, a nezbývalo jim než se podˇrizovat jejich pˇremrštˇeným
požadavk˚um. Bˇrímˇe vydržování církve a státu nesly na svých bed-
rech stˇrední a nižší vrstvy, kterým úˇrady a církev ukládaly tˇežké
danˇe. “Pˇrání šlechty platilo za nejvyšší zákon. Zemˇedˇelci a rolníci
mohli klidnˇe i hladovˇet, o to se jejich utlaˇcovatelé pramálo sta-
[187]
rali. . . Lidé byli nuceni pˇri každém svém kroku dbát na zájmy svého
pána. Život zemˇedˇelských dˇelník˚u byl životem nepˇretržité práce a
nekonˇcící bídy. Jejich stížnosti, pokud si v˚ubec troufali stˇežovat,
byly odmítány s naprostým pohrdáním. Soudy vždy stály na stranˇe
šlechty. Soudci bˇežnˇe pˇrijímali úplatky. V systému, kde vládlo všeo-
becné úplatkáˇrství, tak i pouhý rozmar aristokrata platil jako zákon.
Z daní, vyždímaných z prostých lidí svˇetskými vládci na jedné stranˇe
a duchovenstvem na stranˇe druhé, se do královské nebo církevní
pokladny nedostala ani polovina. Všechno ostatní se ztratilo v roz-
maˇrilých radovánkách. Ti, kdo ožebraˇcovali své poddané, byli sami
osvobozeni od placení daní a podle zákona nebo podle zvyklostí
jim patˇrily všechny úˇrady ve státˇe. Pˇríslušník˚u privilegovaných tˇríd
bylo sto padesát tisíc, takže pro uspokojení všech jejich rozmar˚u
byly milióny lidí odsouzeny k bídnému a beznadˇejnému životu.”
(
viz Dodatek ˇc. 24)
Královský dv˚ur se topil v pˇrepychu a rozmaˇrilosti. Lid a vlád-
noucí tˇrída žily v trvalé ned˚uvˇeˇre; vše, co vláda udˇelala, bylo z
pohledu lidu podezˇrelé a egoistické. Více než p˚ul století pˇred vypuk-
nutím revoluce vládl ve Francii Ludvík XV., který i v onˇech zlých
ˇcasech proslul jako líný, smyslný panovník nevázaných mrav˚u. Stát
se zvrhlou a krutou aristokracií a se zbídaˇcenými a nevzdˇelanými
nižšími vrstvami se ocitl v tˇežké finanˇcní situaci. Lid ztratil nadˇeji a
trpˇelivost. Aniž by bylo tˇreba prorockého jasnozˇrení, bylo zˇrejmé,
že situace spˇeje ke strašnému výbuchu. Na varovné hlasy svých
rádc˚u král odpovídal: “Snažte se, aby všechno šlo tak dlouho, pokud
budu žít, po mé smrti at’ se dˇeje cokoli.” Nemˇelo smysl stále mu
opakovat, že je tˇreba provést reformy. Král registroval rozmáhající
se zlo, nemˇel však ani sílu ani odvahu podniknout jakékoli kroky k
nápravˇe. Údˇel, který ˇcekal Francii, až pˇríliš dobˇre vyjadˇrovalo jeho
nestoudné a sobecké heslo: “Po nás potopa.”
