Page 245 - Velké drama věků (1995)

Za svobodou do svˇeta
241
valy v zapoˇcaté cestˇe. Aˇckoli ˇcas od ˇcasu se na scénˇe objevili lidé,
kteˇrí se zasloužili o odhalení starých blud˚u, vˇetšina lidí se — jako
Židé v dobˇe Pána Ježíše nebo jako zastánci papežství v dobˇe Luthera
spokojila s tím, že vˇeˇrila tomu, ˇcemu vˇeˇrili jejich otcové, a žila
[199]
tak, jak žili oni. Proto náboženství znovu upadlo do formalismu,
bylo v nˇem plno blud˚u a povˇer, které by církev musela odmítnout,
kdyby se i nadále držela Božího slova. Duch “reformace” se po-
stupnˇe vytrácel, až vznikla témˇeˇr tak velká potˇreba reformace v
protestantských církvích, jaká byla v ˇrímskokatolické církvi v dobˇe
Lutherovˇe. Projevovalo se v nich právˇe tolik svˇetskosti a duchovní
otupˇelosti, ale i stejný obdiv k lidským názor ˚um a nahrazování zásad
Božího slova lidskými výmysly.
Velké rozšíˇrení Bible a jejího poselství na poˇcátku devatenáctého
století nepˇrineslo odpovídající pokrok v poznání zjevené pravdy a
prakticky prožívaného náboženství. Satan už nemohl skrývat pˇred
lidmi Boží slovo, jak to dˇelal v dˇrívˇejších dobách, protože k Bibli
mˇeli pˇrístup všichni. Své zámˇery proto realizoval tím, že mnohé
vedl ke znevažování biblického poselství. Tak lidé pˇrestali studovat
Písmo a dále pˇrijímali nesprávné výklady a uˇcení, které nevycházejí
z Bible.
Když satan poznal, že se mu nedaˇrí potlaˇcit pravdu pronásledo-
váním, použil znovu metodu kompromis˚u, která již v minulosti vedla
k velkému odpadnutí a vzniku ˇrímské církve. Vedl kˇrest’any, aby se
spojili, tentokrát nikoli s pohany, ale s lidmi, kteˇrí se lpˇením na svˇet-
ských vˇecech projevovali jako skuteˇcní modláˇri, stejnˇe jako kdysi
ctitelé soch. Výsledek tohoto spojení nebyl o nic ménˇe zhoubný
než výsledek obdobného spojení v dobách minulých. Pod rouškou
náboženství vzkvétala pýcha a výstˇrednosti a církve zachvátil roz-
klad. Satan dále pˇrevracel uˇcení Bible. Nejr˚uznˇejší tradice, které
niˇcí milióny lidí, zapouštˇely hluboké koˇreny. Církev podporovala a
hájila tradice, místo aby usilovala “o víru, jednou provždy odevzda-
nou Božímu lidu”. Tak odložila zásady, pro které tolik vykonali a
vytrpˇeli reformátoˇri.
[200]