Zaˇcátky reformace
79
dále na tajných místech. Úkryt jim pˇritom poskytovaly jeskynˇe ˇci
doupata, nˇekdy našli pˇrístˇreší u chudých lidí.
Zbˇesilé pronásledování ovšem nikdy zcela neumlˇcelo vzdor na-
míˇrený proti falešnému náboženství. Po staletí bylo slyšet varovné
hlasy, které klidnˇe, avšak vytrvale upozorˇnovaly na zkaženost, jíž
je kˇrest’anství prostoupeno. Pˇrestože kˇrest’ané tehdejší doby znali
pravdu jen zˇcásti, nauˇcili se milovat Boží slovo; ˇrídili se jeho zása-
dami a ochotnˇe pro nˇe trpˇeli. Podobnˇe jako vˇeˇrící v dobˇe apoštol ˚u
obˇetovali mnozí z nich pro Kristovu vˇec sv˚uj pozemský majetek. Ti,
kdo mohli dále bydlet ve svých domovech, rádi poskytovali pˇrístˇreší
svým pronásledovaným bratr˚um, a když pak byli sami vyhnáni,
radostnˇe pˇrijímali údˇel vyhnanc˚u. Ovšem mnozí se také nechali
zastrašit bˇesnˇením pronásledovatel ˚u a vykoupili si svobodu tím, že
obˇetovali svou víru. Takoví lidé vycházeli z žaláˇr ˚u obleˇceni do rouch
kajícník˚u, aby veˇrejnˇe odvolali své dˇrívˇejší pˇresvˇedˇcení. Nemálo
však bylo tˇech — a byli mezi nimi jak muži urozeného p˚uvodu, tak
i poddaní a chudí —, kteˇrí se nevzdali “pravdy” ani ve vˇezení ani v
“
lolardských vˇežích”, ani na muˇcidlech ani v plamenech. P˚usobilo
jim radost mít “podíl na Kristovˇe utrpení”.
Pˇredstavitel ˚um církve se nepodaˇrilo prosadit své zámˇery za Vik-
lefova života a jejich nenávist se nemohla nasytit, ani když jeho
tˇelo už klidnˇe odpoˇcívalo v hrobˇe. Rozhodnutím koncilu v Kostnici
—
vydaném více než ˇctyˇricet let po jeho smrti — byly Viklefovy
kosti vyzdviženy z hrobu, veˇrejnˇe spáleny a popel vhozen do míst-
ního potoka. “Tento potok,” napsal jeden starý spisovatel, “odnesl
jeho popel do ˇreky Avon, ˇreka Avon do ˇreky Severn, ˇreka Severn do
[67]
moˇre. A tak je Viklef˚uv popel symbolem jeho uˇcení, které je dnes
rozšíˇreno po celém svˇetˇe.” (T. Fuller, Církevní dˇejiny Británie, sv. 4,
odd. 2, odst. 54) Sotva si jeho nepˇrátelé mohli uvˇedomit symboliku
svého pomstychtivého ˇcinu.
Viklefovy spisy pˇrivedly v ˇCechách Jana Husa k tomu, že odmítl
mnohé bludy ˇrímské církve a zahájil dílo reformace. Ve dvou ze-
mích, od sebe tak vzdálených, bylo tímto zp˚usobem zaseto “semeno
pravdy”. Z ˇCech se vliv reformace rozšíˇril do dalších zemí. Lidé se
zaˇcali zajímat o Boží slovo, které bylo tak dlouho v zapomnˇení; B˚uh
pˇripravoval cestu pro velkou reformaci.
[68]
