84
Velké drama vˇek˚u
okamžicích, kdy uvažoval, že znovu nastala situace podobná tomu,
co se odehrávalo již v dobˇe Spasitele. Tehdy bezbožní knˇeží zneu-
žívali svou zákonnou moc k nezákonným cíl ˚um. Proto Hus pˇrijal
zásadu — a v kázáních ji také nabízel jiným lidem —, že svˇedomí se
má ˇrídit pˇrikázáními Písma pochopenými rozumem. Jinými slovy, že
B˚uh, který promlouvá v Bibli — a nikoli církev, promlouvající pro-
stˇrednictvím knˇežstva —, je jediným neomylným v˚udcem.” (Wylie,
sv. 3, kap. 2)
Když se po nˇejaké dobˇe situace v Praze uklidnila, vrátil se Hus
do své Betlémské kaple a s ještˇe vˇetším zanícením dál kázal Boží
slovo. Mˇel sice mocné a vlivné odp˚urce, nicménˇe královna, mnozí
šlechtici a znaˇcná ˇcást lidu stála na jeho stranˇe. Když porovnávali
jeho ˇcisté a povznášející uˇcení i jeho svatý život s dogmaty, jež hlá-
sali pˇredstavitelé ˇrímské církve, s hrabivostí a prostopášností jejich
života, pokládali si mnozí za ˇcest, že mohou být jeho pˇrívrženci.
K Husovi, který dosud p˚usobil osamocenˇe, se nyní pˇridal Je-
roným. Spojili své osudy — a nakonec je ani smrt nerozdˇelila.
Jeroným, který za svého pobytu v Anglii pˇrijal Viklefovo uˇcení, byl
vzdˇelaný muž s bystrým úsudkem. Byl to i výborný ˇreˇcník a v˚ubec
mˇel vlohy, které lidé obdivují.
U Husa ve vˇetší míˇre vynikly vlastnosti, které tvoˇrí velikost cha-
rakteru. Jeho uvážlivá soudnost brzdila Jeronýmovu impulsivnost;
Jeroným pˇritom Husa respektoval a podˇrizoval se jeho radám. Díky
jejich vzájemné spolupráci postupovala reforma rychleji.
B˚uh dopˇrál, aby mysl jeho vyvolených “nástroj ˚u” osvítilo velké
“
svˇetlo” a odhalilo jim mnohé z blud˚u ˇRíma. Nedostali však všechno
svˇetlo, které chtˇel B˚uh svˇetu dát. Prostˇrednictvím svých služebník˚u
B˚uh vyvádˇel lidstvo z temnoty ˇrímské církve. V cestˇe jim však
stála spousta pˇrekážek, a tak je B˚uh vedl krok za krokem, aby je
byli schopni pˇrekonat. Nebyli pˇripraveni pˇrijmout celé svˇetlo na-
jednou. Kdyby se jim ho dostalo, nutnˇe by se od svˇetla odvrátili
jako lidé, kteˇrí dlouho žili ve tmˇe a najednou pohlédli do plného
jasu poledního slunce. Proto B˚uh odhaloval iniciátor˚um reformace
svˇetlo poznenáhlu — tak, jak je lidé mohli pˇrijmout. V následujících
staletích mˇeli pˇrijít další vˇerní dˇelníci, aby vedli lid dál po cestˇe
nápravy.
[72]
Rozkol v církvi dále pokraˇcoval. O moc nyní soupeˇrili tˇri pape-
žové a jejich rivalita p˚usobila mezi kˇrest’any všeobecný zmatek a
