Page 113 - Velké drama věků (1995)

Muž, kterého doba potˇrebovala
109
Když se Lutherovi odp˚urci odvolávali na zvyklosti a tradice nebo
na výroky a autoritu papeže, ˇcelil jim Luther výhradnˇe Biblí. Takové
d˚ukazy nedokázali vyvrátit. Tito otroci formalismu a povˇer volali po
jeho krvi, stejnˇe jako kdysi Židé volali po krvi Ježíše Krista. “Je to
kacíˇr,” prohlašovali o nˇem katoliˇctí horlivci. “Nechat žít ještˇe jednu
jedinou hodinu takového kacíˇre, to je velezrada proti církvi. Dejte
pro nˇeho okamžitˇe postavit šibenici.” (D’Aubigné, sv. 3, kap. 9)
Luther ovšem nepadl za obˇet’ jejich vzteku a zuˇrivosti. B˚uh mˇel pro
[93]
nˇeho úkol, který bylo tˇreba vykonat, proto poslal své andˇely, aby ho
chránili. Nicménˇe mnozí z tˇech, kdo pˇrijali Lutherovo uˇcení, se stali
obˇet’mi satanova hnˇevu a pro vˇec pravdy nebojácnˇe podstupovali
muˇcení i smrt.
Lutherovo uˇcení pˇritahovalo pozornost pˇremýšlivých lidí v ce-
lém Nˇemecku. Jeho kázání a spisy byly “svˇetlem, které svítilo” na
cestu tisíc˚um lidí. Místo mrtvého formalismu, v nˇemž byla církev
tak dlouho udržována, nastupovala živá víra. Lidé pˇrestávali vˇe-
ˇrit povˇerám ˇrímské církve, mnohé pˇredsudky vzaly za své. Boží
slovo, kterým Luther provˇeˇroval jakékoli uˇcení i každý výrok, si
jako dvojseˇcný meˇc prosekávalo cestu k lidským srdcím. Všude se
probouzela touha po duchovním pokroku, všude byl takový hlad a
žízeˇn po pravdˇe, jaký se neprojevil po celá staletí. Pozornost lidí,
tak dlouho zamˇeˇrená na obˇrady vytvoˇrené ˇclovˇekem a na pozemské
prostˇredníky, se nyní obracela s pokáním a vírou ke Kristu, a to ke
Kristu ukˇrižovanému.
Všeobecný zájem vyvolával stále vˇetší obavy církevní vrchnosti.
Luther dostal pozvání do ˇRíma, kde se mˇel odpovídat z šíˇrení ka-
cíˇrství. Jeho pˇrátelé se však tohoto pˇríkazu zalekli. Velmi dobˇre
si uvˇedomovali, jaké nebezpeˇcí by mu hrozilo v tomto zkaženém
mˇestˇe, opitém krví muˇcedník˚u pro Ježíše Krista. Nesouhlasili s tím,
aby jel do ˇRíma, a žádali, aby byl vyslýchán v Nˇemecku.
Nakonec to také tak dopadlo. Papež jmenoval vyslance, který
mˇel pˇrípad vyšetˇrit. V písemných pokynech mu dal jasnˇe na srozu-
mˇenou, že Luthera již prohlásil za kacíˇre, a vyslanci uložil, “aby ho
neprodlenˇe stíhal a trestal”. Kdyby Luther z˚ustal neoblomný a kdyby
se vyslanci nepodaˇrilo ho zajmout, byl zmocnˇen “prohlásit ho za
psance po celém Nˇemecku, vyhnat, proklít a vyobcovat všechny, kdo
by se k nˇemu pˇripojili” (D’Aubigné, sv. 4, kap. 2). Dále papež svému
vyslanci naˇrídil, aby vyhubil “kacíˇrskou nákazu” tím, že vyobcuje z